Suchergebnisse

Základním právním institutem práva soukromého, kterým účastníci právních vztahů mezi sebou zakládají vzájemná práva a povinnosti, je smlouva. Smlouvou strany vytvářejí pravidla, kterými se má jejich vzájemný vztah upravovat a kterými se mají strany řídit. Limitem takto vytvořeného autonomního práva mezi subjekty je však soulad jejího obsahu s právním řádem. Smlouva, ačkoli není pramenem práva, je právotvornou z toho důvodu, že v mezích kogentního práva vytváří práva a závazky mezi smluvními stranami. Smlouva je současně metodou regulace právních vztahů. Nezbytným ke vzniku smlouvy a vzniku právních následků je nejen souhlas smluvních stran s jejím obsahem, ale především splnění předpokladů pro vznik smlouvy. Na úrovni Unie se již před přelomem tisíciletí pracovalo na smluvních pravidlech pro řádné fungování vnitřního trhu, jejichž výsledkem byla publikace návrhu společného referenčního rámce (DCFR) v roce 2008, který obsahuje zejména zásady, definice a modelová pravidla sestavená s cílem zvýšit soudržnost acquis Společenství v oblasti smluvního práva. Článek se věnuje úvahám autorů DCFR nad obecnými pravidly pro vznik smlouvy.