Suchergebnisse

Ctverice autoru prezentuje první rozsáhlejší pokus o mapování vztahu Ceskoslovenska a Latinské Ameriky v období studené války. Vzhledem k tomu, že doposud není k dispozici sekundární literatura (s výjimkou nedávných casopiseckých studií a velmi omezeného poctu publikací starších), je práce oprena témer výlucne o pramenný materiál, zejména z Archivu Ministerstva zahranicních vecí, Národního archivu a Archivu bezpecnostních složek. Výzkum ukázal ruznou intenzitu zájmu ceskoslovenských politických a ekonomických elit o jednotlivé zeme regionu, preferována byla Brazílie, Argentina, Mexiko a po roce 1959 Kuba. Soucasne je také patrná pragmatizace cs. zahranicní politiky, formálne byly sice zduraznovány politické a ideologické priority, v praxi však udržovalo Ceskoslovensko výhodne ekonomické vztahy i s brutálními vojenskými režimy (zvlášte s Argentinou).

Tri desítky autoru z Argentiny, Francie, Kolumbie, Kuby, Madarska, Mexika, Španelska a Ceské republiky predstavují významné historiky, kterí se zabývali dejinami Karibské oblasti, jejich pracovní metody a hlavní oblasti výzkumu (srov. napr. texty José Antonia Piquerase o H. E. Friedlaenderovi nebo Paula Estrade o parížském pobytu mladého Julia LeRiverenda), poprípade analyzují historickou produkci venovanou dejinám regionu jednotlivými národními historiografiemi (studie Adáma Anderle o kubánských studiích v Madarsku). Odborníci na literatury zemí karibské oblasti se zabývají podobou historických událostí v dílech takových autoru, jako byl napr. Alejandro Carpentier, ci obrazem reality regionu v textech místních publicistu, spisovatelu a básníku.

En su edición número 39, el GIREA ha decidido abordar la cuestión de la historiografía de la esclavitud por varias razones. La paulatina generalización del relativismo cultural en los paradigmas interpretativos de las Humanidades y las Ciencias Sociales, la eliminación del concepto de clase entre los historiadores post-sociales, la generalización del pensamiento neoliberal y neoconservador, y el excesivo entusiasmo por la autonomía del individuo que prometen las nociones de democracia participativa y de sociedad civil han terminado por mermar la importancia que tiene la ideología de control inherente en cualquier sistema de valores colectivo, constantemente reproducido por la compleja arquitectura que constituyen las relaciones interpersonales, la familia y las instituciones